Zajatecké tábory ve Studénce :: LeteckeMuzeum.eu

Zajatecké tábory ve Studénce

11.06.2020 07:39

Vzpomínky pamětníků jsou cenným pramenem poznatků pro každého, kdo se chce seznámit s historií a historickými událostmi. Mnohdy jsou dokonce jediným pramenem, který nám může poskytnout informace o některých událostech, o nichž jiné archivní dokumenty nemluví. Tyto vzpomínky mají velký historický význam pro další generace a je na nás, abychom jim v historii dali své místo.

 

Letos si připomínáme 75 výročí osvobození a konce Druhé světové války. Události a průběh v době okupace i bojů při osvobozování Studénky jsou dopodrobna popsány v místních kronikách a dalších publikacích. My bychom se k tomuto výročí připomenuli vzpomínkami našich kolegů, archivářů bývalé Vagónky, kteří vzpomínají na zajatecké tábory a dělnickou kolonii. Toto téma je úzce spjato s bývalou Vagonkou a některé materiály doposud nebyly zveřejněny.

 

Vybrali jsme pro vás několik vzpomínek, které jsme upravili a doplnili informacemi z našeho dlouholetého bádání.

 

Co víme a co se nám podařilo zjistit o zajateckých pracovních táborech (Arbeitslager) ve Studénce. Bylo dohledáno, že na území Studénky byly celkem tři zajatecké tábory.

 

Ve Studénce (Stauding) byl zřízen tábor č. 558 a k roku 1944 vedl v evidenci celkem 102 ruských zajatců, kteří pracovali v místní studénské vozovce. V Butovicích (Botenwald) byl zřízen tábor č. 878 a vedl v evidenci celkem 14 ruských zajatců, kteří pomáhali při práci v zemědělství. A třetí zajatecký tábor byl rovněž v Butovicích, zřízen provizorně v bývalé svobodárně č.p. 364 (dělnická kolonie) a byli zde umístěni angličtí, australští a novozélandští zajatci.

Počty ruských zajatců v tehdejším okrese Bílovec (Wagstadt)

 

Málokdo dnes ví o protiněmeckému odporu ve studénské vozovce a o obci Studénce i Butovicích za doby německé okupace. Mnozí z účastníků byli navždy umlčeni, a ti, co zbyli, mluví neradi. Nacisté sami pak zničili nebo odvlekli většinu dokladů o své činnosti, část jich shořela při válečných událostech, a tak jen s obtížemi vyvstává obraz oněch let, kdy český lid v okupovaném pohraničí trpěl pod nacistickou vládou.

 

V roce 1942, kdy na východní frontě ještě duněla děla, byli do studénské vozovky přiděleni první angličtí, australští a novozélandští zajatci, kteří byli přechodně ubytováni v domě čp. 364 (nová svobodárna) v závodní kolonii. Do oken domu byly namontovány mříže, které měly zajatcům zabránit v jakémkoliv styku s ostatními obyvateli závodní kolonie. (pozn. Budova prošla v průběhu následujících let několika rekonstrukcemi a v poválečné době v ní bylo zřízeno odborné učiliště. V roce 1950 bylo ve Studénce založeno středisko pracujícího dorostu, v letech 1952-1958 zařazené do státních pracovních záloh, tedy pozdější podnikové odborné učiliště, které navázalo na závodní školu práce, působící zde od roku 1946. V roce 1998 se budova navždy zavřela. V dubnu 2011 byla zbourána.)

Budova bývalého odborného učiliště - před demolicí

Foto zleva - demolice budovy bývalého odborného učiliště, stav pozemku po demolici, stav současný

 

Při práci ve výrobě nešlo zamezit styku zajatců s ostatními zaměstnanci, ač Němci trvali na tom, aby se zajatci bylo jednáno pouze služebně (úřední styk). Zajatci brzy rozpoznali, kdo je Čech a kdo je Němec. Zakrátko si situaci osvojili tak, že po českých zaměstnancích žádali různý materiál a nářadí. Dělníci však nemohli tyto věci zajatcům předávat přímo do jejich rukou, protože Němci každý jejich pohyb hlídali. Šikovností a obezřetností byla německá hlídka oklamána a předměty byly pokládány na různá temná místa, odkud si je zajatci klidně ze závodu odnášeli.

Angličtí zajatci v místě bývalého letiště ve Studénce

 

Angličtí zajatci chodili pěkně oblečení, dostávali prostřednictvím Červeného kříže ze Švýcarska nebo Švédska poštou balíky s potravinami, hlavně s čokoládou, kterou také rozdávali našim zaměstnancům. Byli to velmi inteligentní lidé, a zacházení s nimi bylo slušné. Pracovali osm hodin denně a vyznačovali se také odborností v práci i v jiných oborech.

 

Časem se počaly rozšiřovat zprávy, že angličtí zajatci odchází v noci do Studénky k některým rodinám za děvčaty. Zajatci své výlety nikterak nezatajovali, až si celé věci povšimly německé bezpečnostní úřady. Těm bylo zpočátku dosti nejasné, jak to angličtí zajatci provádí, protože každého večera při sčítání počet zajatců plně souhlasil. Teprve později se přišlo na to, že angličtí zajatci si prokopali tajný průchod mezi dvěma místnostmi a podle potřeby je prolézali a tím vždycky doplnili stav jednotlivých světnic za ty, kteří chyběli. Když zprávy o návštěvách zajatců neustávaly, sáhli Němci k výměně zámků dveří a mříží v oknech. Ale ani tato opatření neměla podstatného účinku. Angličtí zajatci byli velmi chytří a opět se dostali z ubikací ven. Nakonec bylo zjištěno, že některý ze zajatců odborně prořezal okenní mříže, takže nešlo na první pohled poznat, že jsou porušeny.

 

K hlídání anglických zajatců si Němci pořídili i hlídacího psa. Ten ale místo toho, aby objekt ubikací hlídal, byl stále uvázaný u boudy. Němci mu dali jméno Churchill (po tehdejším předsedovi britské vlády), aby tak pohněvali zajatce – ale ti se tomu jen smáli. Přes útlak a vyhrožování se podařilo hlavně našim mladým zaměstnancům navázat s anglickými zajatci přátelské styky. Provokativně se zdravili přímo před zraky německých hlídek. Mladí hoši, bydlící v závodní kolonii, docházeli za zajatci i přímo na ubikace. Také doprovázeli zajatce při jejich vycházkách do Studénky, kde je hlídali před německou stráží.

 

K zásadnímu obratu došlo v době, kdy byl do Butovic internován anglický důstojník jménem Axel, který ihned po svém příchodu počal organizovat plánovaný útěk zajatců. Axel navázal přátelství s Karlem a Vilémem Bittnerovými a Vratislavem Klimentem. Po společné dohodě byl připraven plán k útěku. S touto organizací útěku souvisela příprava, zajištění peněz a civilních šatů, které zajistila skupina mladých mužů z továrny (Jaroslav Pabsch, Vladislav Veselka a Josef Mück). Útěk byl organizován tak, že Karel Bittner a Vratislav Kliment měli dopravit Angličany do Vídně, odkud měli být další spojkou převezeni do Jugoslávie, kde se měli připojit na partyzánskou oblast jugoslávských vlastenců.

 

Když celá skupina přijela do Vídně, čekalo na ně nemilé překvapení. Místem setkání se spojkou měla být tamější kavárna Hans Wolker – ale žádná taková kavárna ve Vídni neexistovala! (Později se zjistilo, že Hans Wolker bylo jméno číšníka, který v oné kavárně pracoval a měl být spojkou zajatců. Tento omyl
patrně zapříčinila jazyková bariéra mezi Jugoslávci, Čechy a Angličany.) Celá skupina se tedy vydala na dlouhý pochod přes celé území Rakouska až do města Jesenice v Korutanech (dnešní Slovinsko), odkud se Kliment s Bittnerem vrátili zpět domů. Asi dva měsíce po této události byl Vratislav Kliment zatčen gestapem a odsouzen ke 14 měsícům vězení. S ním byli gestapem vyšetřováni a biti i někteří další členové skupiny. Celá akce byla prozrazena, když byla skupina anglických zajatců při přechodu hranic pochytána a zatčena. V kapse jednoho z nich byla nalezena fotografie Vratislava Klimenta (patrně si ji chtěl ponechat na památku, jako vzpomínku na dobrého kamaráda ze Studénky). Tato fotografie byla předána na Gemeindeamt (obecní úřad) v Butovicích, kde jedna ze zaměstnankyň pana Klimenta podle fotografie poznala. Angličtí zajatci byli dopraveni zpět do Sudet a internováni v zajateckém táboře ve Štramberku. Ještě před zatčením Vratislava Klimenta se zdařile uskutečnily další dva převozy anglických zajatců, kterým se nakonec podařilo úspěšně přejít k jugoslávským partyzánům. V roce 1943 odvezl Roland Kubát dva anglické zajatce do Vídně do hotelu „Beránek“. Jeho majitelem byl Čech, který zprostředkoval další přesun Angličanů do Itálie. Za přátelský styk s anglickými zajatci byl vyšetřován český dělník Jan Blasioli, jehož dcery dostaly od Angličanů jemné šátečky s mapou Anglie. Pro přátelství s anglickými zajatci byla zatčena a vězněna celá rodina Františka Sedláčka, manželka Karla a dcera Vlasta.

 

V roce 1943 přibyl do obce Butovic transport ruských zajatců. Byli to muži ve věku kolem čtyřiceti let, někteří i starší. Zajatci byli ubytováni v dřevěných barácích, které stály na bývalém pozemku letiště blízko studénského nádraží. Tyto baráky byly původně postaveny pro anglické zajatce, ale ti se do těchto „chatrčí“ odmítali nastěhovat. Ruští zajatci k nám přišli ve strašně zuboženém stavu, hladoví, rozedraní, skoro bosí – nohy jenom hadry omotané. Německá správa vyhrožovala všem zaměstnancům vozovky, kteří by se snažili s ruskými zajatci vejít do styku, nejpřísnějšími tresty. Zpočátku bylo pro panující strach toto nařízení zaměstnanci dodržováno, ale jakmile byli ruští zajatci přiděleni do dílen na práci, bylo s nimi ihned navázáno tajné spojení. To mělo za následek morální povzbuzení každého zajatce, který cítil v českých lidech oporu již proto, že Němci s ruskými zajatci zacházeli velmi špatně.

Vyhořelá budova pracovního tábora pro ruské zajatce (1942 - 1945)

 

„V továrně čistili žumpy, kopali kanály a protiletecké kryty pro zaměstnance závodu a převáželi různý materiál. Mimo továrnu pracovali při vyrovnávání terénu na loukách při vlečce do Bartošovic. Mistr Dörich s nimi moc nesvedl ani přesto, že měl nařízeno, aby ruské zajatce poháněl karabáčem. Nedělal to, protože viděl, že jsou často úplně vysílení. Nejlépe se měli zajatci, kteří byli přiděleni do dílen. Jednou jsem viděl, jak si ruský zajatec odnášel vykopané brambory. Pomáhali jsme jim, jak jen to bylo možné.“

 

Vysílení těchto ruských zajatců bylo důsledkem špatného stravování. Němci jim vařili pouze „polévky“ z bramborové nati, řepy, anebo jiné jídlo, které se ani jídlem nazvat nedalo. Občas dostávali zelný „Eintopf“ (Pozn. Eintopf „jeden hrnec“ se skládá většinou z velkého množství surovin a má velmi hustou konzistenci. Existuje mnoho regionálních receptů této husté polévky. Největší „slávu“ zažívala během války při nedostatku potravin, kdy se vařilo, co dům dal. Často se vařila v chudých rodinách, ale i při nedostatku času při žních atd. Typické hlavní suroviny Eintopfu jsou luštěniny jako hrách, fazole, čočka. Ze zeleniny se nejvíce využívá zelí, tuřín, mrkev a brambory.). Proto při navázání spojení s českými zaměstnanci hlavním zájmem zajatců bylo řešení jejich stravovací situace. Němci však bedlivě střežili celé okolí a v případě, že byl někdo přistižen při předávání jídla nebo cigaret ruským zajatcům, byl odsouzen až na půl roku do vězení.

 

Když se k československému území přibližovala fronta, museli narukovat i zbývající Němci z Butovic, takže dělníků ve vozovce zůstalo velmi málo. To vedlo k tomu, že při porušení zákazu s ruskými zajatci, již nebyli přistižení delikventi trestáni půlročním vězením. Místo toho byli přeřazeni na nejhorší práce, které se v závodě našly. Mimo českých zaměstnanců vydatně pomáhal ruským zajatcům také německý mistr Josef Dörich, který české zaměstnance kryl a ještě je upozorňoval, kde budou ruští zaměstnanci pracovat. Češi tak snadněji mohli vymýšlet tajné úkryty pro potraviny i cigarety, hlavně v zámečnických, kovářských a truhlářských dílnách a na údržbě. Josef Dörich byl svými německými soukmenovci často podezříván, že pomáhá ruským zajatcům získávat jídlo, avšak nikdy se ho nepodařilo z těchto činů usvědčit.

 

Vyhořelá budova pracovního tábora pro ruské zajatce (1942 - 1945) Dřevěné baráky, ve kterých ruští zajatci bydleli, měly svou historii, která Němcům přinášela nesnáze a mnohé hořké chvíle. Když byly baráky dostavěny – vždy vyhořely. Celkem se opětovně stavěly na stejném místě třikrát a po třikráte
vyhořely. Němce tato situace přiváděla do zuřivosti. „Plameny šlehaly. Objevuje se dým a praskot. Ohnivé jazyky olizují trámoví dřevěného baráku.“

Vyhořelá budova pracovního tábora pro ruské zajatce (1942 - 1945)

 

Později bylo zjištěno, že dřevěné baráky zapalovali tři angličtí zajatci, a to z důvodu, aby se do nich nemuseli stěhovat. Vysvětlení bylo velmi jednoduché. Chatrče postavené z nahrubo opracovaných desek sbitých hřebíky, byly bez jakékoliv tepelné izolace. V zimním období se nedaly vytopit a v létě v nich bylo jako v peci.

 

Tyto události přinutily německé orgány zvýšit pozornost na zbývající ruské zajatce, jak prohlásil zástupce ředitele Rahm, cituji: „…aby ruští zajatci nenarušovali okolí bolešvickou ideologií.“ „To mělo za následek podstatné zhoršení styku se zajatci. Ale našli se i takoví lidé, kteří riskovali svůj život, jen aby pomohli ruským zajatcům, které s námi vázala pouta krve.“

 

V souvislosti s požárem baráků bylo gestapem vyšetřováno i několik našich občanů. V jejich výpovědích se uvádělo i jméno českého dělníka ze studénské vozovky, jistý pan Pech, který prý také pomáhal při zapalování těchto baráků. I přes ostré hlídky Němců se některým ruským zajatcům podařilo uprchnout. Uvádíme jeden z těch smutných příběhů, který jsme díky ruským vojenským archivům poskládali teprve nedávno. Dne 12.6.1944 byl v Sedlnicích zastřelen při útěku ze zajateckého tábora č. R 558 ve Studénce jeden zajatec. Zřejmě jich bylo na útěku více, ale tento svou trpkou pouť ukončil jen několik hodin po úspěšném útěku ze zajetí. Jmenoval se Vasilij Arestov, bylo mu 38 let a pocházel z Lipecké oblasti (Rusko). Ve zprávě se uvádí, že byl zastřelen německým hajným a jeho synem ze Sedlnic, v lese „Erlenbusch“ což je dnes část „Hraničního lesa“ směrem k Vyhořelá budova pracovního tábora pro ruské zajatce (1942 - 1945) Mošnovu. Manželka Marija a jeho 3 děti se ho už po válce nedočkali. Takových podobných osudů během války bylo jistě mnoho, ale tento příběh je alespoň částečně zdokumentován.

Zajatecká karta Vasilije Arestova, zastřeleného při útěku ze zajateckého tábora ze Studénky

 

Němci zacházeli s ruskými zajatci hůře než se zvířaty. Chovali se k nim hrubě, nelidsky, jako k příslušníkům nižší rasy, kteří se opovážili bránit proti nacistické agresi. Úředník Peters, bratr osobního tajemníka barona Ringhoffera surově zbil ruského zajatce jen proto, že sbíral na podlaze nedopalky cigaret. Přitom křičel i na české zaměstnance, že tohle trpí.

 

Zajatce hlídali tři němečtí vojáci. Ti ale, zvlášť v pozdějším období války, příliš horlivě svou službu nevykonávali, takže se zajatci mohli v pracovním prostoru volně pohybovat. Proti zmírněnému dozoru ostře vystoupil esesák Rahm, který poslal tyto tři strážní vojáky na frontu. Z nových dozorců se někteří chovali k zajatcům surově. Při zarovnávání půdy u bartošovické vlečky vykonával dozor nad zajatci pomocný závodní strážce Krischke, který byl známý svou surovostí a nelidským chováním. S oblibou šlapal zajatcům okovanými botami na paty, kopal je a bil je pažbou pušky. Jednou oral opodál německý voják na dovolené (syn rolníka Krischkeho) a když viděl jednání svého jmenovce, zanechal orání, přiskočil k dozorci zajatců, zkopal ho a zbičoval. Ovšem takové otevřené vystoupení na ochranu ruských zajatců ze strany Němců bylo velmi vzácnou výjimkou. Za zmínku stojí, že tento německý voják, který se onoho dne zastal ruských zajatců měl bratra zuřivého nacistu (toho času zaměstnán u lesní správy v Pusté Polomi).

 

Podle ústního sdělení (zaznamenáno 4.3.1965) podporoval ve velkém měřítku ruské zajatce v době německé okupace i butovický řezník František Schindler (pocházel ze smíšeného manželství). Také on měl svůj seznam… Zajatcům dával jednou týdně odřezky z masa a také krev z poraženého dobytka. Vyrobil si na to speciální dvojitou nádobu, protože maso se zajatcům dávat nesmělo. Nahoře byly obyčejné odpadky, a ve spodní části, kterou už Němci neviděli, bylo ukryto maso, krev a kosti na polévku. Jeho manželka tajně vodila zajatce do sklepa řeznictví, kde si mohli vzít i uskladněné ovoce a zeleninu.

 

„Jedna skupina pracovala u sedláků nebo domkařů na poli. Ubytovaní (vězněni, v počtu do 20) byli v bývalém obchodním domě Ringer, v kterém sídlil obecní úřad. Každé ráno byli rozděleni k sedlákům a domkařům k polním pracem. Doprovázel je strážný ve stejnokroji a s puškou (válečný invalida). Lidé s nimi zacházeli slušně, dostali oběd a večeři. Večer přišel strážný a odvedl je zase zpět. U souseda měli také jednoho zajatce, říkali jsme mu Ivan (říkalo se tak všem ruským zajatcům).

 

Druhá skupina zajatců pracovala ve vagónce. Na kraji letiště byly postaveny dřevěné baráky, které před příchodem zajatců vyhořely. Znovu byly postaveny, měli zde svou kuchyni. Chodili k řezníkovi do Butovic (p. Schindler), který jim dával různé odřezky masa. Vyhladovělé je pustila paní Schindlerová (Češka) do sklepa. Tam si zavázali nohavice na kalhotách a mohli si nabrat, co bylo k jídlu (brambory, mrkev, červenou řepu, cibuli a česnek) a vše syrové zkonzumovali.“ (cit. pan Lotar Kudla)

Bývalý obchodní dům Ringer. V přízemí budovy byly ubikace pro ruské zajatce

Obecní úřad v Butovicích v době okupace

Nejen on, ale i další místní občané se později zapojili a pomáhali zuboženým ruským zajatcům, jak se jen dalo. I sedlák Gebauer, jehož usedlost sousedila s pozemky továrny, pomáhal ruským zajatcům. Když jel na pole, poblíž kterého zajatci pracovali, nakrájel krajíce chleba a při jízdě na voze je pouštěl tak, aby si je zajatci mohli posbírat. Také zaměstnanci českého zahradnictví pana Františka Kadlčíka poskytovali jídlo opodál pracujícím zajatcům, kteří v těch místech vyrovnávali terén.

 

V roce 1944 bylo zajatcům dovoleno pracovat po zaměstnání u sedláků, protože nedostatek pracovních sil v nacistické mašinérii byl katastrofální. Němečtí sedláci, až na čestné výjimky neprojevovali žádné sympatie k ruským zajatcům a pracovním silám z porobených národů, avšak přece jen jim dali tolik najíst, aby byli schopni pracovat.

 

Před příchodem fronty procházel obcí od Studénky směrem na Pustějov transport zubožených ruských zajatců, takzvaný „pochod smrti“. K tomuto transportu byli připojeni i ruští zajatci z Butovic. Český zaměstnanec, již výše zmíněný Roland Kubát, při loučení s ruskými zajatci jen lehce pokynul hlavou. Jeho chování neušlo pozornosti ostrého německého dozorce, který jej za to zbil. Celý transport se vydal na dalekou pouť přes Suchdol nad Odrou do Oder a dál směrem na západ. Kam až se jim podařilo dojít a v jakém počtu, to zatím zůstává tajemstvím. Mnoho zajatců pochody smrti nepřežilo. Vysílené hlady a nemocné je Němci stříleli - jen v Suchdole nad Odrou je potvrzeno 13 zastřelených zajatců z jednoho pochodu smrti. Tak odešli poslední ruští zajatci (jejich částečný seznam je uložen v našem archivu Vagonářského muzea). Mnohá jména pak nacházíme i na „seznamech smrti“ těch zajatců, kteří nesnesli muka a tyranii německých nacistů. Bývalá dělnická kolonie, kterou vedou v patrnosti snad všichni Studeňáci, v sobě ukrývá mnoho vzpomínek na dobu okupace. Nejen zdi bývalého zajateckého tábora, ale i byty zdejších dělníků by mohly vyprávět. Vzpomeňme ještě jednu událost té doby - nyní již pověst o místní Frau Schwarz (strojopis z roku 1965 – bez podpisu autora – citujeme v původním znění bez úprav).

 

Nač byl český člověk dobrý za nacistického panování.

 

Jedné zimy, sněhu bylo tou dobou po kolena, odehrála se v dělnické kolonii tragédie. Od svých spolupracovníků v kanceláři jsem se dozvěděl smutnou zprávu, že werkmeister Mark od nůžek je mrtev – ranila ho v kolonii mrtvice. Po této smutné zprávě jsem nemohl pochopit potutelné úsměšky přítomných. Mark přece dojížděl denně do práce z Velkých Albrechtic, kde měl domek a malé hospodářství, dva syny na vojně – co dělal v neděli večer v dělnické kolonii v Butovicích? Ve zdech kolonie nebydleli jen dělníci s mozolnatýma rukama, ale též jedna vdova – bytost prospěšná lidské společnosti. Přijímala návštěvy mužů se zabíjačkami a jinými dary z návštěvy plynoucími. Byla to pravděpodobně žena velmi populární, poněvadž jsem o ní slyšel často v kanceláři vyprávět. Mezi Němci kolovaly různé pikantní narážky na „Frau Schwarz“, ale jinak jsem tu bytost neznal. Tam u ní milý kamarád Mark vypustil svou duši. Že tragédie byla opepřena dohady a obrazotvorností celé kolonie, nemusím dokládat. Proč tuto příhodu vzpomínám? Zemřelý Mark byl velký Němec – nacista, chodil stále s hákovým křížem na klopě kabátu. Jeho spolupracovníci, kamarádi se ho v den jeho skonu najednou zřekli, styděli se za něho, ani na pohřeb nešli a vystrnadili do Velkých Albrechtic, jako doprovod na poslední Markovu cestu českého občana z Pustějova – mě. V době, kdy jsem se vracel z pohřbu pozdě večer, pěšky a ve sněhu domů, spolubydlící zemřelého se vyhřívali u svých kamen a na svého kamaráda Marka, svého stranického soukmenovce možná ani nevzpomněli.

 

A to jsem chtěl, čtenáři říci, jak český člověk za nacistické éry zastupoval německý závod na pohřbu nacisty.

 

Téma Druhé světové války zůstává stále otevřené. Děkujeme všem za pomoc! V pátrání po jménech a osudech zajatců neustále pokračujeme. Na doplňování historických informací i vzpomínek nadále průběžně pracujeme. Uvítáme jakékoliv doplnění z řad laskavé veřejnosti.

Slavnostní pochod Studénkou po osvobození (1945)

 

Iva Hoňková, Bronislav Novosad
Vagonářské muzeum

 

Zdroje:
Vagonářské muzeum, Studénka
Sborník vzpomínek zaměstnanců, r. 1965
20 let svobodné práce vagonky Tatra Studénka, r 1965, Květoslav Kadlčík
Cestou bojů k vítězství II, r. 1965, Vlastivědný ústav
www.badatelna.eu
Centrální archiv Ministerstva obrany Ruské federace v Podolsku
SOkA Nový Jičín
Letecké muzeum, Suchdol nad Odrou
Petr Bartošík, Libor Špůrek, Lotar a Ludvík Kudlovi, Michal Šrubař

 

Vyhledávání

Kontakt

Správce muzea a průvodce e-mail: muzeum.mm@seznam.cz Kamila Jasaňová
724 389 269
605 113 310