Nález jedné ID známky a příběh českého zákopníka :: LeteckeMuzeum.eu

Nález jedné ID známky a příběh českého zákopníka

11.04.2013 09:23

Stalo se to v loni v létě, kdy jeden suchdolský „Béda Trávniček“ okopával svou zeleninu na zahrádce nedaleko železničního nádraží v Suchdole n.O. Práce mu šla pěkně od ruky a v tom najednou ho na zemi zaujala vykopaná oválná věc s dírkama. Se zájmem poklekl, otřel tuto podivnou věc do rukávu a s obtížemi luštil jednotlivá písmena a čísla …

Ano, jednalo se o tzv. osobní identifikační známku příslušníka německé nacistické organizace TODT. Na první pohled bezcenný kus zinkového plechu, a přece se vzpomínkou českého studenta - bývalého zákopníka Emila Charouse z Prahy, se tato malá osobní věc z války osudově prolíná s místem a časem a spojuje v jeden společný příběh:

 

„Na vlastní kůži jsem válku poznal, až když už končila, od března do května roku 1945. Pracák tehdy v lednu a únoru naháněl kluky mého věku, převážně studenty, na zákopové práce do Sudet a já, nemaje osvobozující lékařské vysvědčení, jsem do toho spadl. Spolu s mým spolužákem Václavem Havlínem jsme se dostali do asi osmdesátičlenné skupiny přidělené do vsi Klötten (dnešní Kletné) u Suchdola. Tam jsme od 21. března 1945 ničili pole a louky vykopáváním zákopových systémů, jak to nařizovali důstojníci wehrmachtu a prováděli dozorem nad námi uniformovaní dědkové z pracovní organizace TODT. Jídla bylo málo, ubytování a hygienické podmínky katastrofální, pomalu začínalo jaro, ve směru od Fulneku bylo slyšet hřímání fronty, a tak jsme si dělali naděje, že nás brzy odsunou do protektorátu. Báli jsme se jen ruských stíhaček - přilétaly vpodvečer a pálily z kulometů po všem, co se kde hnulo, nebylo radno ukazovat se na silnici nebo volném prostranství. Náš partafýrer byl docela sympatický drobný hubeňour, myslelo mu to normálně, a protože jsem mluvil plynně německy, dobře jsme s ním vycházeli. Říkali jsme mu Kapička, protože ji měl pořád u nosu.

Na Velký pátek jsme na kraji vsi stavěli pancéřový zátaras a k naší skupince přibyla další. V ní byl sympatický mládenec, taky gymnazista, z klasičáku, slovo dalo slovo a ukázalo se, že se oba intenzivně zajímáme o literaturu, máme učteny stejné knihy a podobné názory na ně. V zápalu debaty o Durychovi a Schulzovi jsme zapomínali dělat, a tak nás Kapička ustavičně napomínal. Ten mládenec se jmenoval Vladimír Justl (dnes docent, PhDr., CSc., vynikající literární historik, teatrolog a znalec uměleckého přednesu) a my, tenkrát sextáni na zákopech, jsme uzavřeli přátelství, jakému se říká životní - trvá nám v nejhezčí podobě dodnes!

 

Justla jeho otec vyreklamoval, nás ostatní v dubnu přesunuli do Malhotic u Hranic, ale tam už jsme vlastně zákopy ani moc nekopali, německá organizace té paradoxní stupidnosti se rozpadala, skupinky studentů se rozutíkávaly dřív, než dorazily na místo, kde se mělo kopat. V nedalekých Hranicích jsem měl sestřenici, a tak jsme se spolužákem Vaškem chodili k ní. Na prvního května se nás parta asi dvaceti kluků rozhodla, že utečeme do Prahy. Pochodovali jsme v útvaru, zpívali, jeden si navlékl na rukáv kuratornickou pásku, předstíral, že nám velí, a zdravil oficíry, které jsme potkávali, a tak jsme bez nesnází dorazili do Hranic. Tam se nám zázrakem podařilo dostat na schůdky a pak na venkovní plošinu jednoho vagónu vlaku, který byl tak nacpaný, že jsem to jakživ předtím ani potom neviděl. Byli to Němci, civilisté, kteří utíkali před frontou a nevěděli kam, ženské, děti, dědkové, s kufry a ranci, ale taky zběhlí vojáci. Tak jsme dojeli do Přerova. Tam přijel vlak do Prahy, prý poslední, který vůbec pojede, a byl naražený ještě víc, měl jen rychlíkové vozy. Mezi lokomotivu a soupravu vozů zařadili dva nákladní vagóny, prý proti "kotlářům", tj. letcům útočícím na lokomotivy, aby se uchránil vlak za nimi. Přednosta stanice nám řekl: kluci, jestli chcete, vlezte si tam, ale na vlastní nebezpečí. Když na vlak začnou střílet kotláři, je po vás.

 

Nepřiletěli a my jsme jeli. Půl třetího dne. Vlak zastavoval každou chvíli, dovnitř lezli němečtí vojáci, čím dál tím neurvalejší a vzteklejší. Byl to rybí mrazící vagón, od vchodu, který se musel přidržovat pootevřený, nás zatlačili do kouta, rybí smrad byl děsný, ale ten z kouřících vojáků ještě děsnější, no hrůza! nakonec jsme se přece jen dostrkali do Prahy. Když jsme vyšli z Wilsoňáku, lidé v ulicích strhávali německé nápisy a firemní štíty, začínala pražská revoluční euforie. My dva, já a můj spolužák Vašek, jsme byli tím hrozným cestováním tak zmlácení, že jsme sotva koukali a pletli nohama. Devítka do Košíř ještě jela, a tak jsem se kolem poledne dostal domů. Maminka a sestra plakaly radostí. Tatínka zrovna přivezli z motolské nemocnice, byl po operaci žlučníku, a tak jsme se zase všichni sešli. "nechceš se podívat na kamarády?" zeptala se mě maminka po obědě. "Ani ne. Já mám asi horečku. A chce se mi strašně spát." Spal jsem s pauzami na jídlo dva dny, a ještě pořád jsem nebyl dospaný. Takže na začátky pražského povstání se pamatuji jen tak z polosna a z maminčina podání.“

 

PhDr. Emil CHAROUS, CSc. (*1928), žák profesora Alberta Pražáka, pracoval v redakci beletrie nakladatelství Naše vojsko, v literárním měsíčníku Plamen, pak na volné noze jako překladatel a nakladatelský lektor. Přeložil desítky titulů slovenské prózy, sestavil řadu tematických antologií, napsal množství článků, studií i šíře založených popularizačních výkladů o slovenské literatuře. Tuto specializaci uplatnil při spolupráci s literární redakcí Čs. rozhlasu i jako externista Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Je autorem seriálu Češi o Slovensku v České besedě.

 

Poznámka: Nalezena ID známka našla své místo ve sbírkách Muzea městyse Suchdol n.O.

Vyhledávání

Kontakt

Správce muzea a průvodce muzeum@suchdol-nad-odrou.cz Kamila Böhmova
605 113 310
724 389 269